Po včerejším fňuknutí mi Martin Tomčík napsal: "Místo trestání je lepší si slíbit odměnu. A když blogování baví, mělo by to jít i bez toho." Kápl na to. Pravda, nesdělila jsem jasně, že je tento blog jen pokusem přemoci odpor k psaní vlastního blogu. Píšu totiž denně zhruba osm hodin a i když mě psaní baví, baví mě vedle toho i žít. Fakt, že tento měsíc/týden píšu už druhý příspěvek, je pouze důsledkem toho, že mám dovolenou a zároveň rýmičku, tak nemůžu vzít kolo či běžecké tenisky a vypadnout ven.
Ale teď k té odměně. Co by mě mohlo pozitivně motivovat?
Uznalé pokývnutí při pohledu do zrcadla
PRO: rychlé a vždy dostupné
PROTI: mohlo by se plést s uznalým pokývnutím za vynesení odpadků
"Hned jak to dopíšeš, půjdeš si koupit šatičky"
PRO: budu krásná
PROTI: limit kreditky
Vřelé slovo
PRO: kdo je neposlouchá rád?
PROTI: prý že samochvála smrdí
Koláček za odměnu
PRO: lahodné, je-li babiččin, tak téměř božské
PROTI: nevešla bych se do šatiček
Jak se na to tak dívám, asi budu odměny pravidelně střídat. Díky, Martine, máš u mě koláček nebo šatičky.
