Proč nepracuji v optice

Coby čerstvě vylíhnutá vysokoškolačka jsem si před dvěma lety říkala, že můžu jít pracovat kamkoli. Hlavně abych se nemusela vrátit tam, kde jsem se narodila - tedy na úřad práce. Příhoda s paní v optice mě vyvedla z omylu.

Abych odvrátila hrozbu vypálení sítnice slunečním paprskem, rozhodla jsem se k nákupu slunečních brýlí. Madame optička mi ukazovala ochotně jeden model za druhým, když v tom se neuhlídala a řekla: "No já mám sluňáky vod loňska rejbeny." Hrklo ve mně. Kdyby neřekla "rejbeny", uvažuji, zda loni neporodila slůně. Řadu dalších perel uzavírala slova: "Až bude zakajda hotová, písneme."

Hlasité znásilňování jazyka považuji za skutečný teror, který bych osm hodin denně a pět dní v týdnu fakt nevydržela. Je to něco jako opakované pouštění písní Michala Davida.

Proto raději nikdy nebudu pracovat v optice. Riziko je příliš vysoké. Proto ode mně ani nikdy neuslyšíte, že jsem "kopík", kdo je můj nejlepší "kámík", ani jestli obědvám "pyréčko".

Až naprší

Když jsem si po dvou měsících vzpomněla, že jsem zapomněla, že mám blog, stála jsem před zásadní otázkou. Kdy je vlastně ta pravá chvíle na takovéto volnočasové psaní? Ti, kdož blogískují pravidelně, by mohli lakonicky odpovědět - kdykoli přece! Vždyť je toho tolik, co je potřeba světu sdělit. Můj problém ale je, že si spoustu věcí vyřeším sama se sebou nebo s živými lidmi, a před blikajícím kurzorem pak zarytě mlčím.

Dnes jsem si řekla, že budu psát, protože prší. Ale tuším, že až bude pršet příště, tak si radši půjdu koupit funkční deštník, abych neseděla doma.

Palec nahoru

Příspěvek na blog - pokus druhý. Otevřela jsem počítač a spustila to, vyzývajíc svůj mozek k aktivitě. Držím si palce, ať to tentokrát dotáhnu do konce. Tak jsem narazila na první problém, empiricky jsem si ověřila, že se bez palců špatně píše.

Tímto neefektivním počinem jsem dovedla sama sebe k otázce. Jak by se asi bylo psalo tyrannosauru rexovi? Málem jsem zavařila Google, ale nakonec jsem si poposedla a došlo mi, že on by takové věci nedělal a už vůbec ne pro obživu. A když, tak by to měl spíš v malíku.

První příspěvek

Blog jsem si nikdy nepsala. Tisíckrát jsem začala a stejněkrát skončila. Pokaždé mě přemohla lenost. Tentokrát jsem se rozhodla přemoci já ji.

Tak to byl můj první příspěvek. Vlastně ho ani nedokončí