Katko, do toho!

Po včerejším fňuknutí mi Martin Tomčík napsal: "Místo trestání je lepší si slíbit odměnu. A když blogování baví, mělo by to jít i bez toho." Kápl na to. Pravda, nesdělila jsem jasně, že je tento blog jen pokusem přemoci odpor k psaní vlastního blogu. Píšu totiž denně zhruba osm hodin a i když mě psaní baví, baví mě vedle toho i žít. Fakt, že tento měsíc/týden píšu už druhý příspěvek, je pouze důsledkem toho, že mám dovolenou a zároveň rýmičku, tak nemůžu vzít kolo či běžecké tenisky a vypadnout ven.

Ale teď k té odměně. Co by mě mohlo pozitivně motivovat?

Uznalé pokývnutí při pohledu do zrcadla

PRO: rychlé a vždy dostupné
PROTI: mohlo by se plést s uznalým pokývnutím za vynesení odpadků

"Hned jak to dopíšeš, půjdeš si koupit šatičky"

PRO: budu krásná
PROTI: limit kreditky

Vřelé slovo

PRO: kdo je neposlouchá rád?
PROTI: prý že samochvála smrdí

Koláček za odměnu

PRO: lahodné, je-li babiččin, tak téměř božské
PROTI: nevešla bych se do šatiček

Jak se na to tak dívám, asi budu odměny pravidelně střídat. Díky, Martine, máš u mě koláček nebo šatičky.

Už zase to nenapsala

Sama sobě jsem ve slabé chvíli slíbila, že budu psát každý měsíc jeden příspěvek. Myslím, že na historii blogu je vidět, že na to z vysoka nemám morálku. To mě přivádí k otázce - jaké sankce si stanovit za nedodržení vnitřní úmluvy? Napadá mě několik variant a nevím, kterou vybrat.

Klepnutí přes prsty

PRO: poměrně výchovné
PROTI: pro copywritera vysoce rizikové

"Dokud to nenapíšeš, nekoupíš si šatičky"

PRO: velmi ekonomické
PROTI: to mám chodit nahá?

Němá výčitka při pohledu do zrcadla

PRO: nenápadné
PROTI: mohlo by se plést s němou výčitkou po konzumaci kila žeber

Zákaz televize jako za mlada

PRO: nebolestivé
PROTI: nemám televizi

Máte nějakého favorita? Já pořád ne. Možná se nakonec smířím s tím, že se prostě občas zapomenu. Ostatně v "soutěži" o největší zapomněnku suverénně vedu už od základní školy.

Proč nepracuji v optice

Coby čerstvě vylíhnutá vysokoškolačka jsem si před dvěma lety říkala, že můžu jít pracovat kamkoli. Hlavně abych se nemusela vrátit tam, kde jsem se narodila - tedy na úřad práce. Příhoda s paní v optice mě vyvedla z omylu.

Abych odvrátila hrozbu vypálení sítnice slunečním paprskem, rozhodla jsem se k nákupu slunečních brýlí. Madame optička mi ukazovala ochotně jeden model za druhým, když v tom se neuhlídala a řekla: "No já mám sluňáky vod loňska rejbeny." Hrklo ve mně. Kdyby neřekla "rejbeny", uvažuji, zda loni neporodila slůně. Řadu dalších perel uzavírala slova: "Až bude zakajda hotová, písneme."

Hlasité znásilňování jazyka považuji za skutečný teror, který bych osm hodin denně a pět dní v týdnu fakt nevydržela. Je to něco jako opakované pouštění písní Michala Davida.

Proto raději nikdy nebudu pracovat v optice. Riziko je příliš vysoké. Proto ode mně ani nikdy neuslyšíte, že jsem "kopík", kdo je můj nejlepší "kámík", ani jestli obědvám "pyréčko".

Až naprší

Když jsem si po dvou měsících vzpomněla, že jsem zapomněla, že mám blog, stála jsem před zásadní otázkou. Kdy je vlastně ta pravá chvíle na takovéto volnočasové psaní? Ti, kdož blogískují pravidelně, by mohli lakonicky odpovědět - kdykoli přece! Vždyť je toho tolik, co je potřeba světu sdělit. Můj problém ale je, že si spoustu věcí vyřeším sama se sebou nebo s živými lidmi, a před blikajícím kurzorem pak zarytě mlčím.

Dnes jsem si řekla, že budu psát, protože prší. Ale tuším, že až bude pršet příště, tak si radši půjdu koupit funkční deštník, abych neseděla doma.

Palec nahoru

Příspěvek na blog - pokus druhý. Otevřela jsem počítač a spustila to, vyzývajíc svůj mozek k aktivitě. Držím si palce, ať to tentokrát dotáhnu do konce. Tak jsem narazila na první problém, empiricky jsem si ověřila, že se bez palců špatně píše.

Tímto neefektivním počinem jsem dovedla sama sebe k otázce. Jak by se asi bylo psalo tyrannosauru rexovi? Málem jsem zavařila Google, ale nakonec jsem si poposedla a došlo mi, že on by takové věci nedělal a už vůbec ne pro obživu. A když, tak by to měl spíš v malíku.

První příspěvek

Blog jsem si nikdy nepsala. Tisíckrát jsem začala a stejněkrát skončila. Pokaždé mě přemohla lenost. Tentokrát jsem se rozhodla přemoci já ji.

Tak to byl můj první příspěvek. Vlastně ho ani nedokončí